Listopad 2011

Přemýšlím

28. listopadu 2011 v 20:53 Můj život v New Yorku (13)
Včera jsem ten článek tak trochu ošidila, tak dneska to napravím. Bude to o všem a o ničem.

Víte, přemýšlím... každý den a každý den o jednom a tom samém - jet domů. Teď nám to tady s family jakžtakž klape, i když si můžete všimnout, že tak trochu chodíme kolem sebe jako kolem horké kaše a že se každý snaží tvářit, že se nic neděje... jak už jsem jednou řekla, řeknu to znovu - nějaká aupair se tady může cítit hodně dobře, já ne. Na aupair orientation nám řekli, že se může stát, že si rodina a aupair nesednou povahově, tak to je problém u nás. Mě se jejich povaha ani názory nelíbí, nesouhlasim s nimi a je to obrat o 100% od těch mých. Tim neříkam, že jsou špatný, ale mi si prostě nemáme co říct (je mi vyčítáno, že jsem tichá), každý jsme úplně jiný a nejhorší na tom je, že já se k nim nechci přiblížit.

Každý den si říkam proč jsem studovala VŠ - abych se tady rozčilovala s dětma, který se nechtějí umejt nebo si vyčistit zuby? Který si v 6ti letech nedokázají zavázat boty nebo si oblíct tričko? Který se vztekají a chovají se jako utržený ze řetězu? Abych posluhovala rodičům, který si myslí, že jsou dokonalý? A proč???

Svuj rok jsem si tady odsloužila... chtěla jsem si užít NY, ale nějak mě nenapadlo, že už to tady nebude taková flákačka jako sem měla s Hallem a Gilem. V Memphisu můžete zůstat rok, ale ten další už to pro mě byla ztráta času.. chtěla jsem jinam, chtěla jsem změnu... myslela sem si, že největší změnu udělam přesunem do NY. Už mě nenapadlo, že největší změnu udělam tim, že odjedu domů a začnu svuj život.

Nežiju svuj život, ale žiju život někoho jiného... žiju v "pohádce", kde být nechci. Chci svuj vlastní život zpět. Chci si dělat co chci. Nechci mít večerku v 11 večer. Nechci se dovolovat jestli už můžu jít spát. Nechci tady chodit po špičkách a neustále mít úsměv na tváři, i když mi do smíchu vůbec není.

Pořád přemýšlim o odjezdu domů. Pořád a neustále. V hlavě mi neběží nic jinýho. Nikdo nemá zmáknutý ceny letenek, časy a dny odletů všech možných společností, které lítají nonstop JFK-PRG, tak jako já. (Jediný co nevim je, kolik stojí 2. a 3. kufr u ČSA (nebo Delty). Adél kdyby sis to četla tak dej vědět :))

Není normální si sbalit kufr a chodit se na něj smutně koukat do šatny a v duchu si přát sbalit si druhý a vycházet ze dveří se slovy "už je to za mnou"

Je sice krásný, že mě odvezli a přivezli v neděli z nádraží, ale co v týdnu? To tady mam sedět zavřená zas? To mam v 10 večer odejít do posilovny, když mam v 11 večerku a z celého večera jsem stahaná jako kůň, že jediný na co myslim je (odjet domů) a jít spát?

Asi jsem případ pro psychologa... chci se sbalit a odjet, ale na druhou stranu vim, že jim to budu muset říct a pak do toho ještě další lidi - tak tam zůstaň a zkus to... a co kdyby si to jeli zkusit ty, co tak vehementně radí???

Člověk dělá chyby a moje největší chyba byla prodloužit... po roce v Memphisu jsem se měla sbalit a odjet domů. Já jsem chtěla zažít ještě něco super cool v NY... prošla jsem si NY křížem krážem (a zamilovala jsem se) a teď si nepřeji nic jiného než sedět v letadle a poslouchat zvuk motorů směrem do ČR.

Do nového života nemam nic... nemam žádné peníze, nemam byt, nemam školu, nemam práci... začala bych od nuly a přesto bych byla šťastnější než jsem teď.


Nejhorší ale je, že jsem přesně ten typ - nemam na letenku a tak rodiče pošlou, aby se Janička náhodou nemusela trápit v něčem, kam se sama a dobrovolně dostala. Shame on me.

Nechci vinu svádět na nikoho, ale já jsem tady byla spokojená, dokud mi neřekli po prvnim dni, kdy mě ani neviděli "we are unhappy with you", já totiž nemam ráda neupřímnost a lhaní... tohle všechno otočilo moje myšlení a vnímaní jich o 180° a od té doby chci domů stůj co stůj.

Jak tady válčíme

28. listopadu 2011 v 3:14 Můj život v New Yorku (13)
Válčíme vcelku dobře a nestěžuju si.

V sobotu jsme si se Sandrou sedly a já jsem jí řekla, co se mi nelíbí... od té doby se všechno změnilo o 100%. Nevim jak dlouho to vydrží, ani mě to nezajímá, hlavní je, že si to tady teď hrozně moc užívam.
Po našem rozhovoru jsme se společně vydali na večeři do italské restaurace - bylo to moje přání. Ouuuuč, to byla úroveň :)
V neděli jsme byli na večeři v japonské restauraci - sushi apod. To bylo tak výborný!!! Jako kvalita se opravdu pozná. Vynikající.

Neděli jsem strávila v NYC - Times Square, Bryant park, Public Library, Central Park, Rockefeler Center, 5th-6th-7th-8th avenue... něco jsem viděla, něco jsem pokoupila :) Moc jsem si to užila!


Fotky najdete v galerii.

PS: Taky máte pocit, že je tenhle článek nějakej krátkej? Hodně jsem to ošidila, co? :D

Thanksgiving

25. listopadu 2011 v 14:36 Můj život v New Yorku (13)
Thanksgiving jsme oslavili v kruhu rodinném s Danielou. Ráno jsme oslavili Daniely narozeniny... dort byl nastesti mooooc dobrej! Ta chuť čokolády a malin byla proste nezapomenutelná :D

Odpoledne jsme šli všichni do kina na The Muppets. Kravina kravin.. já tyhle filmy nemam ráda, ale věřim, že moje sestra by se smála od začátku do konce :)


K večeři jsme měli cheese fondue. Myslela jsem si, že po krocanovi to bude příjemná změna, ale! Bylo to prostě hnusný no :D Já si myslim, že se ten sejra dal různě ochutit, tak aby to mělo nějakou chuť nebo něco.. oni vzali nějakej prášek, dali do toho vodu a hle cheese fondue bylo na světě, prostě humus, tyhle instantní věci. Když jsem řekla, že to není až tak moc dobrý(po otazce jak mi chutna), tak mi Sandra řekla, že nejsem zvyklá na kvalitní švýcarský věci, ehm. I když nejsem fanynka krocana, krůty, kuřete,.. upečenýho vcelku, tak mi ten krocan chyběl! :D

Jinak jsem opět pracovala od rána do večera. Já sem tak hrozně unavená! Ale vyspat se nemůžu, protože ráno vstávam v 7 s malou a večer musim čekat až se milostivě zvednou od stolu abych mohla uklidit po večeři a jít spát. Takže se do pokoje dostávam tak v 9-9.30 večer... pro někoho je to třeba brzo, ale já když brzo vstávam, tak chodim brzo do postele a když jdu pozdě tak si dam odpoledne šlofíka a ne že tady jedu jako stroj, od rána do večera.

Za zlomovou považuji tuto středu. Mělo by být hotové auto.. pokud nebude, tak se sbalim a pojedu domů. Nic nevidim. Buď můžu vidět les za barákem a nebo čtyři stěny v kuchyni, toť vše; abych v neděli mohla utratit 100 dolarů za výlet do NYC, protože mě na vlak nikdo nepoveze. A společně s otročením mi to za to nestojí :(

No nic! Škoda toho.

Dny plynou

24. listopadu 2011 v 3:57 Můj život v New Yorku (13)

Já bych vůbec na blog nepsala, kdyby mě neuháněla moje sestra. Ona mi vždycky napíše - no, na blogu nic nebylo, tak to nevadí, já jdu dělat něco jinýho. A to já si teda beru jako výčitky! :D

Od pondělí se tu moc věcí nezměnilo, všechno pořád při starým, ale dneska jsem se rozhodla to hodit za hlavu a prostě tu být a až to bude neúnosný tak si zabalim a odjedu domů, ale nebudu o tom pořád přemýšlet.

Jeden den jsem se dostala s Johnem do fitka, konečně, oujéééééé. Já to místo prostě miluju. Jakmile jsem byla byť jenom na parkovišti, tak jsem se cítila jako doma :) Uvnitř jsem byla jako ryba ve vodě. Dámy a pánové, tohle fitko je ale mnohem lépe vybavené. Každý stroj má svojí vlastní TV kde si můžete vybrat z několika programů - jsou tam filmy, jsou tam seriály, hudba, ... takže zatímco jsem si běžela svých 6km tak jsem se koukala na Zoufalé manželky, občas jsem u toho vybuchla smíchy nebo jsem se smíchy skoro sesunula z toho běžícího pásu, ale jak mi to uteklo. Nohy jsem si v botách sedřela zase až hrůza. Asi si budu muset pořídit na ten sport jinou obuv. Možná bych si je mohla pořídit jako vánoční dárek :)

Na neděli jsem domluvená s Kamčou-Helčou na výlet po NYC, tak snad to pořád platí :)

Pořád taky pracuju až do sedření... dneska jsem pekla dort. Máme tady návštěvu, Sandry kamarádku Danielu a ta má zítra, na den Díkůvzdání, narozeniny. Chtěla jsem vědět jakej dort by chtěla nebo co má aspoň ráda... ale nevěděla a řekla mi, že maliny by byly dobrý... no tak jsem z toho udělalal čokoládovo-malinový dort. Celkem jsem se svojí prací spokojena. Ještě nevim jak bude chutnat, snad dobře :D


Dneska jsme taky vyrazili do německého řeznictví. Měli tam nejenom maso a další uzeniny, ale taky čokoládky a další bavorské radovánky :D Pan řezník se mě hned ptal jestli sem z Německa a mluvim neměcky a dal mi ochutnat párky, salámy i tlačenku. Tlačenka mi moooc chutnala. Jako mi doma děláme domácí, nebo spíš strejda a ta je taky dobrá, ale tahle proste neměla chybu. Sandra mi jí teda koupila :) Dokonce tam měli i adventní kalendář!!! Jako nekoupila sem si ho, ale myslim, že se tam vrátim :D

Jinak je tu všechno při starým.. hraní, vaření, uklízení, pečení, blablablabla...

Ta Sandry kámoška.. Daniela je moc hodná holka, akorát jsem si myslela, že je vě věku mojí mamči... a ejhle, 29, to je tak nějak kolem věku maminy :D Ještě že sem třeba neřekla nic nahlas! :D
Taky jsem si myslela, že Johnovi je tak 55-60 a dneska u večeře Sandra řekla, že je mu 48. Tak to muj tatí je v 50 teda štramák :D
No přidala bych fotku rodičů, ale protože si to čtou, tak by jí viděli a určitě nechtějí být tak slavní :D
Některý lidi vypadají staře a prostě nejsou :/

Daniela taky pracuje na ambasádě, akorát v Nigérii. Oni ty z ambasády se střídají v různých zemí a musí tam vydržet od 2,5-4 let... nevim dle jakýho hlediska se to posuzuje, ale prostě takovou nějakou dobu to musí vydržet. Vypráví kolikrát opravdu hustý příběhy :) Sandra je tady z toho koloběhu venku, ta prostě pracuje na Manhattanu a nazdar.

Tak teď už sem odepsala na 4 emaily, 7 FB zpráv, 13 SMS zpráv a napsala na blog... mam splněno a můžu jít spát :)

Výlet do NYC

21. listopadu 2011 v 15:37 Můj život v New Yorku (13)
Nakonec jsem se i já dočkala a dostala jsem se do New York City. Jela jsem společně s Hančou, Ančou a Vlaďkou. Taxíkem jsem si dojela na nádraží u nás a potom vlakem společně s Vlaďkou do NYC. Cesta utekla opravdu rychle.


Na Penn Station si Vlaďka dala kafčo ve Starbucksu a pokračovalo se směr Times Square.


Na Times Square jsem se objevila po roce působení v USA a neměla jsem z toho zvláštní pocit :D


Potom jsme se vydaly do Bryant parku, protože holky jely z jiného směru, takže aby jsme se tam potkaly :) a společně jsme se rozhodly pro procházku v Central parku. Jooo, tam to bylo moc hezký a určitě si to tam dovedu představit na jaře, to musí být nádhera :)


Po procházce v Central parku jsme se vydaly do kina na Twilight na Brodway !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Aaaaaaaaaaa, jsem z toho úplně unešená, moc se mi to líbilo, hezky to natočili. Ten spád filmu vás vtáhne natolik do děje, že je pak konec a vy úplně koukáte jak rychle můžou utéct 2 hodiny filmu. Moc povedený a hezký! Určitě se na to ještě kouknu na internetu :)


Po kině jsme šly na večeři do moc hezké restaurace. Měli tam krásnou vánoční výzdobu. Mě osobně se moc líbil stromeček, ten měli opravdu hezky ozdobenej.

Pak už byl čas jet domů... takže šup na vlak, pak si vzít taxíka a padnout naznak do postele :)

PS: Nové fotky v galerii


Muttontown

19. listopadu 2011 v 19:40 Můj život v New Yorku (13)
Fotky sem nahážu beze slov, protože samy uvidíte, že to nemá cenu nijak komentovat. Určitě bysme si každý vybrali ten svuj vysněný domeček nebo spíš panství v určitých případech :)
Ceny domků se pohybují od 1,5 - 11 milionů DOLARŮ!!! Ano, dolarů, nespletla jsem se; ani jsem se nespletla s těmi miliony. Tato lokalita je velice žádaná a Muttontown je dobrý místo pro snoby. Někde tady bydlí/občas pobývá i Jennifer Lopez. Zatim jsem jí neviděla! :D

Tady bydlim já a moje rodinka. Nenápadný domek, který by určitě postačil každému :)



A tady již naši sousedé...






Tenhle domek se mi hrozně moc líbí. Mam ráda ten "sloupovej" styl.

Tento domek stojí 11,5 milionu dolarů... taková menší částka.








Welcome to Muttontown :-)

PS: Pár fotek jsem přebrala z internetu, protože pro mě bylo nemožné dojít všude. Bez chodníku to šlo špatně a ty auta tady jezdí hrozně rychle. To kdyby se náhodou někdo divil proč je někde spadaný listí a někde je léto :D

Nákupy, perníková chaloupka a to ostatní

19. listopadu 2011 v 0:31 Můj život v New Yorku (13)
Zatímco je famílie na Floridě, tak já si tady hospodařim sama.

Za úkol jsem dostala udělat perníkovou chaloupku. Řeknu vám, že tohle patlání není pro mě. Taky jsem jí vyhodila do koše, že. Upekla jsem, ozdobila, sestavila.. jenže pak se mi sesunula střecha a protože jsem toho měla plný zuby, tak jsem si řekla, že to prostě vyhodim a už víc se s tim patlat nebudu.


Takovou dobu mi to trvalo!!! Už to nikdy nechci ani vidět :D

Pak jsem se rozhodla, že nebudu sedět už doma, takže jsem si vzala taxíka do města. Nechala jsem se svézt jenom kousek, abych za to neplatila moc. Vlastně jsem se z naší vsi nechala svézt do Whole Foods - to je za dálnicí a pak už je tam chodník. Řekla jsem si, že do obchoďáku to už dojdu pěšky, příp. pojedu autobusem, protože ten taky jezdí.
Nakonec jsem to došla pěšky, trvalo mi to asi 15 minut, takže nic hroznýho. Akorát, že jsem přecházela nájezdy na dálnici a to asi není nic bezpečnýho, takže znova už to nepůjdu a jestli někdy pojedu ještě do obchoďáku, tak buď svým autem a nebo mě tam poveze John či Sandra (tady jsem se zasmála).
Uvnitř obchoďáku jsem se tak procházela a pár věcí jsem si koupila. Taky jsem se zastavila na kafíčku a na zákusku :)


Viděla jsem krásný vánoční stromeček, ale neviděla jsem Santu Clause! :D

V neděli pojedu s holkama do NYC - už by bylo načase že jo :) Máme v plánu kino a večeři a jestli něco předtim a mezitim to nevim :) Do NYC pojedu poprvý vlakem, takže se asi jen tak netrhnu a neřeknu - víte co, já se du podívat jinam než chcete vy :D

U oběda jsem si popovídala s Vilmou - uklízečkou. Myslela sem, že jí je tak 40 let, ale když jsem jí pak viděla zblízka, tak bych jí řekla, tak 60-65 let :D Říkala mi, že pro Sandru pracuje už 5 let, ale že se ještě nesetkala s nikym takovým... já jsem jí totiž řekla, že pracuje už hodně dlouho a ona mi řekla, že dřív tu byla do dvou do odpoledne (chodí v 8 ráno), ale pak jí Sandra řekla, že odchází hrozně brzo, takže je tu až do čtyř do odpoledne!!!! Vůbec mi to nedává smysl.. pokud je pořádně uklizeno už v 9 ráno, tak proč by nemohla odejít!! Potom taky nejdřív musí vysát a pak teprve může/musí(!!!!) vytřít podlahu.
Asi jí platí hodně a jsou na ní hodný a toho si třeba Vilma váží a proto tu je.

Zítra-sobota bych si ráda udělala procházku po okolí a ráda bych vám vyfotila tady ty paláce. Vilma mi říkala, jak už jsem vám tady jednou psala, že Muttontown je milionářská vesnice. Dřív mi bylo divný, proč Sandra a John mají takovej "ošklivej" dům, ale pak mě napadlo, že často jezdí pryč, tak asi aby třeba ten dům nebyl nijak nápadnej a potom.. zevnitř ten dům je hezkej-opravenej-zrekonstruovanej ale zvenku je podle mě hroznej, no :D V porovnání s palácema v okolí.
Tim samozřejmě nechci říct, že tenhle dům byl levnej nebo že je špatnej.. to ne. Takový vychytávky co tu mají a špatně si opravdu nežijou. Mají všechno co chtějí... než odjeli, tak jsem si všimla, že na Floridu letěli všichni tři 1. třídou, bydlet budou v 5* hotelu, také si vypůjčí auto - BMW a zpátky poletí s 12ti kufry (které si brali i tam) - díky tomu, že budou vyklízet dům po babičce, která umřela a některé věci tady odsud z NY budou posílat lidem z rodiny - za kufry se platí, nemalá částka.
Už jsem to někde asi zmiňovala - jejich majetek a účet v bance, i ve švýcarské (:D) půjde do desítek milionů. Je to díky Johnově práci. John je totiž nejvýše postavený manažer jakési firmy, to jsem zatim nezjistila :D Asi víte, že manažer ČEZu si vydělává kolem mega mesíčně... no tak John je něco takovýho, akorát v $ :D

Jinak rodina se vrací v neděli kolem 4 odpoledne, ale ja dorazim, až tak v 10 večer.. neděli mam volnou, ale vsadim se, že z toho pak udělají hroznej problém, že jsem je tu nevítala mezi dveřma. To mi to kazí, ale volat a ptát se jich, jestli můžu jet ven a nebo jestli tady na ně musim čekat a vítat je mezi dveřma až se vrátí, tak to mě teda nehne!

Taky mi vadí, že pořád nemam to auto. Jako tento víkend dam 40 dolarů za taxíka, což je z aupair platu docela velká částka.. pokud tady příští týden nebude auto, tak jedu domů :) Nemůžu tady sedět pořád jako vězeň a zároveň nechci utrácet tolik peněz za taxíka a oni mě taky nikam neodvezou.
Peněz mam dost, ale za tohle to dávat nebudu.
"Auto bude, až tu bude, já s tim nic neudělam" mi bylo řečeno... údajně mají přednost auta víc zničená a ten volkswagen tak zničenej není, takže tam prej musí čekat jako zraněnej v nemocnici - víc zraněný mají přednost, před těmi méně zraněnými - takhle mi to bylo vysvětleno :D Ano, je mi 5 let.

Takže zítra napíšu článek a přidam fotky paláců z okolí a v neděli/pondělí napíšu článek o NYC :-)

Čekam na dítě

16. listopadu 2011 v 20:35 Můj život v New Yorku (13)
Zatímco čekam než se mi vrátí Alya, tak něco napíšu...

Včera jsem vařila gulášek, moc se povedl a John si dokonce 4x přidal. Ještě před tím jsme vyzvedli Alyu ze školy a odvezli na piano a na hip-hop. Na pianu se učitelka rozčilovala, že vůbec nic neumí a na hip-hopu jsem poznala, že šla celou dobu úplně mimo rytmus a ani neopakovala to, co dělá učitelka :D Prostě dítě :)

Po večeři jsem vytírala podlahu v kuchyni. Dělá se to každý večer. Vezmete "koště" na který pokaždý nalepíte takový namokřený papír, vytřete podlahu, vyhodíte do koše a hotovo. Je to rychlý. Zatímco já vytírala, tak Sandra myla nádobí, které se nedává do myčky a docela jsme si i pokecaly.

Dneska ráno jsem vypravila Alyi do školy a pak jsem jela do nákupního centra a na kafčo s Haničkou. Už se nemůžu dočkat až budu mít svoje auto.


Dneska vařim kuřecí směs s rejží a brokolicí.

Zítra odjíždí na výlet, parádička. Už se těšim až jim zamávam :D

Včera jsem se byla přihlásit v knihovně a ve fitku = Lifetime Fitness - love of my life :D

Opět zopakuji, že se mi tu neděje žádných příkoří, žádné změny nálad, ani nic podobného.

Těžko říct

15. listopadu 2011 v 17:00 Můj život v New Yorku (13)
Těžko říct jak se tu máme, protože oni se tak, jak se tváří teď, tvářili i když jsou se mnou strašně nespokojený... kdybyste nás odněkud sledovali, tak byste viděli šťastnou a spokojenou rodinku bez problémů. No a je to tim, že jsem člen rodiny a tudíž držim hubu, nic neříkam, šoupu nohama a děkuji za všechno. Ano, za všechno. Musim, protože jinak jsem hrozně nevděčná.

Včera přišla Ann, moje nová koordinátorka. Hodná paní, myslim si, že to má v hlavě srovnaný a je na straně jak aupair tak rodiny, chápe obě strany a nenavyšuje žádný. Sama jsem si ale mohla všimnout, když Sandra si tady vylejvala tu svojí chytrost, jak se tváří stylem "je tohle možný???!!!" a pak se koukla na mě "tak tohle ty tu máš, jo??!!" :D

Víte, v naší rodině si neděkujeme za každou kravinu. Nedovolujeme si zda-li už teď můžeme jít do postele... nevim jestli tohle říká člen rodiny - Udělala jsem tohle a tohle, chcete s něčím ještě pomoci? A vadilo by vám kdybych teď šla spát? .. už mi tam opravdu jenom chybí "veličenstvo"
Možná když jste třeba zvyklí se takhle chovat ve vaší rodině, tak vám to nepřijde nic divnýho, ale já si přijdu jako služebná "pane, mohla bych pro vás ještě něco udělat" ... "tady jsem si dovolila udělat pro vaše veličenstvo míchaná vajíčka k snídani" ... "mohla bych pro vás otevřít okýnko, abych na vaše veličenstvo pustila čerstvý vzdoušek"

Já tu prostě nejsem pro to abych sloužila jim, ale jsem tu pro malou... ale jejich názor je zase ten, že je slušnost se jich ptát, jestli něco nepotřebujou.. ale nemusim to snad dělat 1050x denně... dělam snad pro ně dost. Uklízim po celé rodině, věšim prádlo, žehlim, vařim, nakupuju + aupair povinnosti... no je to málo??? Ale já jsem vděčná za to kolik mam práce za $195.75 týdně.. ohromný prachy!

Tohle je ale třeba jedinej problém, kterej máme. Pro mě je to ale velkej problém, protože se ponižuju.

Včera jsme se ale měli fajn - nevim jakej názor na to má Sandra - udělala jsem večeři - Shepard's pie, všem to moc chutnalo, všichni si několikrát přidali, takže muj první úspěch. Pak přišla koordinátorka, tak to taky bylo OK. Kelcie teda s náma seděla asi tak 2 hodiny, tahle byla hotová za 30 minut, ale nemůžu říct, že by bylá zlá nebo se nezajímala... Barák je uklizenej a nablejskanej, dítě čistý a spokojený, vždy na čas připravený, oblečení vyžehlený a složený ve skříni, super pořád v game roomu i v dětském pokoji. Nemají nač si stěžovat, ale ona si něco najde (proto tady nechci zůstávat, nechat se ponižovat a pak poslouchat, jak hrozně nespokojený jsou).
Dneska bude k večeři bramborový gulášek a chleba.

Já si to ale neberu nijak k srdci a jsem normálně v pohodě, šťastná sama se sebou, protože vim, že dělam víc než mam a dělam to dobře :-)

Máme se tu špičkově, fakt že jo

14. listopadu 2011 v 16:51 Můj život v New Yorku (13)
No, takže po příjezdu v pátek jsem byla celý dni doma sama... v neděli už mi byla dlouhá chvíle, tak sem sešla dolů a osmělila se zaklepat na Sandry dveře do ložnice a zeptat se jí, jestli můžu jet s holkama do města, že se nudim být tu pořád sama. Ona se na mě podívala a do tváře mi vmetla, že jsou se mnou nespokojený od chvíle co jsem přijela. Tady se můžeme zastavit, jak může být někdo nespokojený s někym kdo sotva přijel, že :) Prostě to jsou osobní problémy Sandry a já si myslim, že to je konkrétně proto, že Sandra je hodně tlustá a já ne a to je jí trnem v oku. (to mi řekla Barča-aupair po probrání mojí situace)

Bylo mi řečeno, že když jsem tady byla ty 4 dny než sem jela do Čech, že se mnou taky byli nespokojený (pozor, tenkrát mi Sandra řekla, jak jsou rádi, že mě tam mají a že jí Alya řekla, že mě má ráda), protože jsem byla nemocná a motala jsem se tam jako tělo bez duše a když sem v pátek přijela, tak sem vůbec nebyla vděčná, že mě vyzvedli na letišti (po 2h čekání a telefonickém urgování, kde jsou, protože mi řekli, že mě vyzvednou) a když se dorazilo domů, tak jsem si dovolila říct, že jsem unavená - 19h (+6h a mame cesky cas - takze nebylo divu mojí únavy) - a že pokud jim to nevadí, že se půjdu vysprchovat a spát, a že to nemůže pochopit, jak sem si to mohla dovolit.

A taky mi řekla, že když mě vzali do Thajský restaurace, že jsem řekla, že sem tam ještě nikdy nebyla a že dávam přednost jiné kuchyni a to bylo neslušný...

Potom že nic nedělam a že se tam motam a nevim coby - diví se mi někdo, když ten barák neznam a ani nevim kde mají talíře, skleničky??? Pak mi vmetla ještě další věci do tváře, který mi přišli, že si z fleku vymyslela, jen aby měla co říct, tak dlouho tu taky nejsem, že jo :)

Takže od tý doby jsem začala být vděčná, vzali mě na večeři k Alyino učitelce baletu. Paní Martha - učitelka baletu, je stará vitální babička a nikdo by jí netipoval 70 let. Cítila jsem se tam strašně moc hezky. Ona je z Portorika a mě přišla trošku jako čarodějka :) a ten její barák mi přišel nějakej magickej nebo jak to říct :)

Jenže teď vůbec nevim s čim zase přijdou a co si vymyslí, takže se tady necítim vůbec dobře... oni se tváří, že je všechno v pořádku, usmívají se, hrozná sranda, všechno, ale pak přijdou a řeknou, že jsou děsně unhappy.

Snažila jsem se bránit sama sebe, ale Sandra co řekne to platí a žádná jiná pravda neexistuje.

Necítim se tady dobře a kdybych měla peníze tak odjedu domů a měla bych klid. Takhle tady setrvam, uvidim se s holkama, když tady týden nebudou - dovolená na Floridě - a pak se uvidí. Víte, já už tohle prostě nemam zapotřebí...

Zaplatit letenku, taxíka na letiště a kufry nebude levná záležitost. Třeba to taky bude jiný až budu mít auto, který je v opravně a neví se kdy bude a je jim úplně jedno, že bydlíme na samotě u lesa, takže tady se ani nedá nikam dojít pěšky. Ale naštěstí jsou tady holky - Vlaďka, Barča a Hanča.

Teď se i na cokoliv bojim zeptat, protože když se zeptam na rozvrh, tak nechci být člen rodiny.. když se na nic nezeptam - tak zase nemam chuť pracovat a jsem líná... no nevim. Když mam volno, tak nemůžu být v pokoji, protože se jich pak stranim a nechci být člen rodiny...

Trošku mi to přijde, že si vymýšlí samý kraviny a nedokáže mi do očí říct, že nemůže snést muj malej zadek, protože když přijede někdo novej, tak se mu věnuju a ukážu mu kde co je a né, že hned začnu, že jsem hrozně nespokojená. Co myslíte? Třeba mi schází ta pointa toho všeho.

Dneska přijde koordinátorka, ale ta mi teda nijak neporadí. Tohle je pouze a jenom muj problém.

Dneska jsem vyprovodila Alyu do školy, všechno bez problémů... pak jsem uklidila kuchyň po jejich snídani, vyklidila mycku, umyla par kusu nadobi, naplnila jsem mycku, pak jsem zehlila 2 koše prádla a teď mě ještě čeká uvařit Shepard's pie nebo jak se to jmenuje, protože Sandra včera neměla čas, když ležela celý den v posteli. Tak jsem tedy vděčná, že mam hodně práce.

Zase ale na druhou stranu chci říct, že s autem by to zase bylo jiný... dojela bych si do školy, do obchoďáku, na kafčo, podívat se po městě... nevim kdy bude opravený, snad brzo... je to jiná rodina, jiný zvyky... nevim, nechci nic uspěchat a chci se rozhodnout pořádně, v klidu, protože jedna aupair mi taky řekla, že jsem v NY a to znamená taky mnohem víc práce.

Přistávání

12. listopadu 2011 v 20:44 Můj život v New Yorku (13)
Vcelku nudné a dlouhé. Kdybych seděla na druhé straně, tak bych viděla celé NYC jako na dlani :( Takhle pouze oceán, oceán a oceán, pak nějaké domy, továrny, lesy, pole a louky :D


Jsem zpět a doufám, že se vám stýskalo :-)

12. listopadu 2011 v 16:25 Můj život v New Yorku (13)
Pánové a dámy jsem zpět. Zpět v New Yorku. Jsem ráda, že jsem zpět... když jsem přijela domů, tak jsem si vůbec nedovedla (a nechtěla) představit, že zase další týden odjedu zpět, v hlavě jsem si spřádala plány, abych nemusela dorazit a postupem času jsem si na myšlenku odjezdu začala zvykat, vstřebávat a těšit se zpátky :) Nechce se mi pracovat s dětma, nebo v mým případě spíš s dítětem, ale každý má nějakou práci a já mam to štěstí, že pracuji v Americe a zlepšuji si svojí angličtinu. Určitě na to budu vzpomínat až budu chodit do kanceláře ve 40ti :D
A jakožto au pair s jedním, nepostiženým dítětem, jsem ta šťastnější...

Takže to vezmeme popořádku... ve středu jsem si konečně vyzvedla kufr, nechala ho opět odbavit a pak jsem se celý den motala po letišti JFK. To je neuvěřitelně obrovský!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Pak nastala hodina H, tak jsem se odebrala k bráně... samozřejmě čechy jsem poznávala už z dálky a tvářila jsem se, že já mezi ně teda rozhodně nepatřim :D Byly tam takový ty starý babky v trvalý, mladý holky v hrozných hadrech, starý taťkové pupkáčové v prestižích.... :DD všichni byli takoví nevrlí, neusmívali se... no prostě češi = DOMOV :D
Těsně před naloďováním se do letadla my ještě dali sedadlo, protože jsem ho na boarding passu prostě neměla, nevim proč.. takže mě vyvolávali jako největší hvězdu :D DŽÉNA KASKOUVA.
Nakonec jsme se nalodili, já samozřejmě až mezi posledními, protože mě nebaví se tlačit někde u těch dveří a kdo tam bude dřív... seděla jsem vedle manželského páru, oba byli štíhlí a tišší, takže to nejlepší co mě mohlo potkat. V letadle byla nehorázná zima, já nadrogovaná sem se snažila usnout, ale nepovedlo se, sem odolná :D Měli jsme turbulenci nad Anglií, ale jinak to byl klidný let. Při přistávání jsme se dostali do mraků, takže v letadle byla tma, vypadalo to jako že už jsme pod vodou, někde ve Vltavě v Praze, ale pořád jsme byli ve vzduchu.. pak se mraky roztrhaly, šup, přistávací dráha, brždění, slzy... :D no jasně, to bych nebyla já :D Sem viděla Prahu, letiště a teď si říkam SEM TADYYYYYYYYY, LIDI SEM TADYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYY, PŘISTÁLI JSMEEEEEEEEE, JSEM DOMAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA.
Okamžitě jsme z letadla vystoupili, ne jako v USA, kde člověk sedí ještě 10 minut v letadle než mu laskavě přistaví nějakej ten tunel nebo aspoň schody, aby mohl opustit letadlo.. prošla jsem pasovou kontrolovou. Stála jsem v koloně CZECH CITIZEN neboli občan České republiky, přijdu k okýnku, roztáhnu hubu od ucha k uchu a HAAAAJJ :D ženská čuměla jak vrána a řekla DOBRÝ DEN :D tak říkam "joo, dobrej" :D vyzvedla jsem si kufr.. samozřejmě ten muj až poslední, ne!!! Pak že už pudu ven a najednou nějaký sympatický hoch a "dobrý den, celní kontrola" ... "hmm, dobrý den" ... "váš pas prosím" ... "tady prosím :D"... "copak vezete??" podíval se na muj kufr, větší než já ... "ani nic, já jedu jenom na dovolenou" :D ... "vezete nějaký dárky?" .. "vůůůbec!!!!" ... "ani žádnou elektroniku?" ... "neee, mam jenom svuj telefon" iniciativně zamávajíc mu s nim před ksichtem a doufajíc, že mi neotevře kufr :D ... "tak jděte, hezký pobyt" :D
Pak vylezu ze dveří a vidim stovky lidí a každej s nějakou cedulkou a teď vidim zelenou barvu a TATÍÍÍÍHO (měl zeleno-černou mikynu), tak běžim, kufr sotva táhnu, nějakou ženskou odhodim ke straně, zakopávam se o kufr, skoro padam na držku, ale zachytim se tatího a velkááá objímačka a slzyyy :D pak vidim maminu, toho našeho skřítečka :)) a zase objímačka a slzyyyy a lidi čumí a já si říkam "vy debilové, moc nečumte, vy taky víte hovno, co já zažila, kde a jak dlouho byla" a samořejmě první věta "v Americe by na mě nikdo nečuměl" :D

No dojeli jsme domů.. v autě ještě povídačka s babi a se ségrou. A pak to tak znáte... vidět všechny, sníst všechno, užívat všechno, vidět všechno, obejmout všechny, pokecat se všema, podívat se všude, jít k zubaři :D Moje zubařka je nejvíc nejlepší a sestřička taky, takže to bylo "hmmm, podívej se na ty boty, Jano (sestřička)"... "nojo, ty sou z Ameriky paní doktorko" ... "podívej se Jano na ten kabát" ... "no ten bude taky z tý Ameriky paní doktorko" :D
Sice jsem byla a pořád jsem nemocná a tak jsem toho moc nesnědla, ale to, co jsem snědla, jsem si užívala :)
Ve čtvrtek když jsem přijela, jsem šla spát v půl 6 večer, ale pak už jsem to vydržela jako normální lidi :D
Taky jsem nakupovala s mamčou a ségrou... ale to mi přišlo takový divný, protože nikde Forever 21 ani Love Culture ani Hollister... :D Nikde hodný prodavačky, který vám pochválí náušnice nebo něco... nikde ceny bez daní :D ... nikde krásný ceny :D Přesto jsem dostala nové pyžámko, svetr a halenku.


A tady já a muj synoveček v mini-pidi bříšku :) To jsem zvědavá jestli ségra bude mít obří břicho.. ale asi ne, protože je to takovej hubeňourek :) Ona je ten typ, co nemůže bejt nikdy tlustej. A já až budu tlustá matka to budu poslouchat dokud neumřu - ale hlavně, že jsme zdravý, že jo? :)

Tak a teď se zastavíme u mé nespisovné češtiny... v porovnání s Ivet z Moravy opravdu, my, plzeňáci, mluvíme hrozně.. ale takhle opravdu mluvíme, tak já se to aspoň budu od teď snažit psát nějak slušněji :) aby si početli i lidé z východu a netrhalo jim to uši :)

Poslední den jsem si ještě nakoupila jídlo, sbalila si, připravila se na cestu, rozloučila se všema a vyrazila vstříc Praha-Ruzyně a JFK. Rozloučení proběhlo v klidu, let taky... zažila jsem zatim asi nejlepší start. Turbulenci jsem JÁ měla během celého letu, protože za mnou seděl nějakej chlápek a pořád mi strkal do sedačky, ale pořád, takže já jsem tam skákala sem a tam a pak zase tam a sem, holka přede mnou si sklopila sedačku, takže sem se tam sotva hejbala :DD Kluk co seděl vedle mě - hubený týpek (to je dobře:D) pak potřeboval poradit jak vyplnit celní papíry a I-94... jídlo dobrý a bylo ho mnohem víc a lepší, než když jsme letěli do Čech. Přistávání bylo nějaký dlouhý... ale povedlo se. Z letadla jsem vystoupila celkem zavčasu, takže u imigračního jsem šla hned na řadu. Dostala jsem nějakýho INDA!!! Ten byl tak nepříjemnej.. jako sám je to hovno američan, tak nevim co to tam na mě jako zkoušel! Pak na mě ještě řval, že tam mam starou I-94 a PROČ. No, nemyslete si. Do zadku sem mu nelezla a nepříjemná sem byla snad ještě víc než on, protože takhle teda ne! Takhle se s Janičkou nejedná :D Podepsal mi papíry a ještě mi řekl "pěkný pobyt". Magor.


Z letiště mě vyzvedla celá rodinka a jelo se domů. Já jsem se poté omluvila, rozlámaná a unavená jako nikdy, že se půjdu vysprchovat a spát.

Dovolená v Čechách je za námi, takže tady začíname druhý rok...

PS: Na letiště v Praze mě odbavovala slečna z Delty - moje čtenářka :)) Nevim jak se jmenuje, ale tímto jí srdečně zdravím :-)

AHOJ

8. listopadu 2011 v 13:41 Můj život v New Yorku (13)

Koukam, že tu chcípnul pes. Teď nemam na psaní náladu, ani čas... ale já to napravím hned v Praze na letišti a pak v letadle :-)

Moje první snídaně


Onemocnela jsem

1. listopadu 2011 v 17:17 Můj život v New Yorku (13)
Onemocnela jsem a chodim tady jako telo bez duse, uz abych sedela v letadle. Cetli jste jak letadlo z NY do Varsavy pristavalo bez podvozku? Ja jen tak, mezi reci...

Alya sla v pondeli do skoly. Rano jsme vstaly, dala si snidani, pripravit do skoly a dalsi veci, co se rano musi udelat, aby dite bylo pripraveny do skoly. Vyzvedl ji autobus a pak nam ji zase vyhodil v pul 4. Pres den jsem byla s Ivanou, je to moc hodna holka a snazi se mi ukazat co a jak delat, ale neni v mych silach si to zapamatovat. Prvni dny je lepsi, kdyz se to sepise na papir co se musi a kam se musi.

Vecer bylo Trick or Treat a tak jsme Alyu odvezli s Johnem a Ivanou ke znamym a chodilo se s nima. 4 deti, 3 aupair a 3 rodice. Ja jsem teda mrzla a tady se asi moje nemoc rozvinula a tak se citim na nic a uz se tesim az si vlezu vecer zase do postele. Ted teda taky vicemene odpocivam, ale Alya se na me chodi koukat (dnes ma volno ze skoly) a pta se, jak moc nemocna jsem :D A pak taky prisla a rikala mi, ze deda a teta se strejdou a bratranci a sestrenice jsou ve Svycarsku a ze ona je tady.. to mi prislo takovy smutny. Sandra mi ale rikala, ze uz sdelila vsem detem ve skole, ze se stehuje do Svycarska :D



A tady uz je nocni vila Alya :)